Kobu-Do

Podmínky života na ostrově Okinawa přispěly, že vedle karate se rozvinulo další sebeobranné umění, které bylo pojmenováno jako kobudo.

Kobudo je vysloveně okinawské specifikum. Vedle výcviku karate se okinawčané věnovali využití předmětů a nástrojů denní potřeby, především však zemědělského náčiní.

Tak například malý cep na rýži se proměnil ve smrtící zbraň s názvem „nunčaku“. Celkem jednoduchými pohyby lze s nunčaku vytvořit neproniknutelnou clonu vířícího se tvrdého dřeva a tak nebezpečnou obranou a útočnou zbraň.

Původně excentricky umístěná rukojeť malého mlýnského kamene se proměnila ve zbraň zvaná „tui-fa“. Zbraň účinně mění předloktí lidské ruky na tvrdé dřevěné kryty a nebezpečně prodlouženou útočnou paži. Z tui-fy se vytvořily tzv. obušky s příčnou rukojetí, které používají bezpečnostní sbory a civilní bezpečnostní služby po celém světě.

Další ze zbraní je „sai“ , malé krátké mečíky ve tvaru trojzubce s celkem tupými konci. Sai byla obávanou obranou zbraní proti samurajským mečům, které dokázaly lámat jako zápalky.

Jednou ze zbraní se stala obyčejná dřevěná tyč, různých délek s názvem „bo“ nebo srp zvaný “kama“.

O účinnosti těchto zbraní a o obavě jejich použití hovoří fakt, že japonská vláda Okinawy vydala vedle zákazu zbraní další zákaz vlastnictví zemědělského náčiní. Vidle, hrábě, motyčky a další náčiní bylo správci vydáváno pouze za účelem provedení prací, po té musely být odevzdány. Dokonce i nůž byl přikovaný řetězem ke studni a sloužil celé vesnici.

Všechny tyto zbraně byly integrální součástí okinawského karate, ale dnes hrozí, že kdysi tak důkladně propracovaná technika boje se nenávratně ztratí v zapomnění.