Karate-do

Slovo karate-do se skládá ze tří slov, a to kara, te a do. Kara znamená prázdný, te jest ruka a slovo do znamená cesta. Tedy volně přeloženo znamená karate-do „cesta prázdné ruky“. V minulosti se však znak kara četl jako čínský, tedy čínská ruka. Teprve ve 30. letech minulého století byl význam změněn na prázdný. Je však omylem si myslet, že prázdný znamená neozbrojený boj, boj beze zbraně, s prázdnýma rukama, jak se běžně v Evropě vykládá. Prázdný zdůrazňuje afilaci k buddhizmu, resp. k zen-buddhizmu, znamenající prázdnotu jako jednu z hlavních konceptů této filozofie.

Karate se vyvíjelo po dlouhá staletí a bylo ovlivněno celou řadou faktorů. Mezi nejvýznamnější patří poloha a specifické dějiny ostrova Okinawa. Okinawa leží v blízkosti čínských břehů a právě odtud proniklo v 7. století bojové umění pod názvem Chuan-fa /známé jako Kung-fu/ na toto území. Tato poloha a nesvobodné podmínky života okinawanů /první zákazy nošení zbraní pod hrozbou trestů pochází z období roku 1500/ podnítily rozvoj sebeobranných technik pod názvem Tode /později Okinawa-te/. Tode bylo zejména pod vlivem Chuan-fa postupně rozvíjeno, přičemž umění bylo předáváno z otce na syna nebo jen na několik vybraných žáků. Na Okinawě vznikly tři přirozená centra vývoje a výuky Okinawa-te, a to ve městě Šuri, Naha a Tomari. S ohledem na tato místa bylo umění označováno jako Šuri-te (má základ v externích /vnějších/ školách Chuan-fa), Naha-te (má základ v interních /vnitřních/ školách Chuan-fa) a Tomari-te (kombinace externích a interních škol). Celý systém se rozdělil v 17. století na Shorin-ryu, které je ovlivněno čínskými vnějšími školami a na Shorei-ryu, které je naopak ovlivněno vnitřními čínskými školami.

Specifikou celého vývoje karate je tajemství a ilegalita, a to až do konce 19. století.

Teprve v roce 1922 bylo toto okinawské bojové umění předvedeno mistrem Gichinem Funakoshim na univerzitě v Tokiu. Zde také na univerzitě Keio vzniká první dojo.

Gojyu Ryu

Gojyu-ryu znamená tvrdě měkká škola a je unikátním karate stylem. Unikátní v tom, že škola obsahuje prvky go-tvrdé přímočaré techniky i prvky jyu-jemné, kruhové, obloukové techniky spojené v harmonické rovnováze. Kombinace těchto dvou extrémů má svůj základ v prastaré doktríně vu-pei-či.

Specifikem stylu je použití stabilních a silových, ale také pružných a pohyblivých postojů. Nožní techniky směřují převážně na nižší partie těla a pažní techniky se skládají většinou z kulatých odzbrojených pohybů vycházející ze stylů jižní Číny. Styl se vyznačuje krouživými pohyby a vláčností. Tvoří jej škála pohybů od širokých, nízkých postojů „bílého jeřába“ až po krátké a rychlé pohyby „kočky“. Zvláštní pozornost se klade na souhru síly a jemnosti. Důraz je kladen na speciální dechová cvičení obsažená např. v kata Sanchin. Sportovní zápas je ze stylu téměř vyloučen.

Gichin Funakoshi

Umění bylo dále japonskými mistry rozvíjeno, ale především postupně měněno v moderní sportovní disciplínu a započala hromadná výuka. Zde se také kolem roku 1950 začaly organizovat japonské styly ve světových spolcích a odtud se postupně rozšiřovalo karate jako sport do celého světa. S tímto konceptem však nesouhlasil ani samotný mistr Gichin Funakoshi, neboť podle něho sportovní pojetí neodpovídá původnímu obsahu karate a odvrací od cesty Do. Tento názor je velmi silně zakořeněn doposud na ostrově Okinawa.

Na Okinawě se karate dál rozvíjelo samostatně a zůstalo věrné svému původnímu tradičnímu obsahu, přičemž se dodnes vyučuje v původní formě. Karate není v českých zemích žádnou neznámou, neboť se u nás zabydlelo již v roce 1962, natrvalo pak v roce 1970, kdy byla ustavena komise karate při Československém svazu judo ČTO. Tato komise také rozhodla, že oficiální ústřední školou bude v Čechách škola Shotokan-ryu, na Slovensku pak Gojyu-ryu.

Teprve v posledních letech, zejména po roce 1990, se v Čechách prosazují dříve neznámé školy a styly. Mezi tyto patří i škola Gojyu-ryu.

Ve všech školách a stylech se vyučuje kihon-základní technika, kata-forma a kumite-boj.